Lidi lidi lidi lidi

Relikviář devadesátých let

Fotografie je nejlínější umění, říkával jsem s trochou závisti svým přátelům. Stačí foťák prostě nosit na krku a občas to zmáčknout. Znám úžasné básně, které mají sedm řádek. Napsat sedm krátkých řádek trvá jen nepatrně déle než zaostřit a zmáčknout spoušť. V čem to tedy je? Je potřeba vycítit ten moment, ale zároveň mu ponechat jeho přirozenost. Zmáčknout spoušť, jako by se nic nestalo. Když prohlížím Vladimírovy fotografie, snažím se postřehnout nějaké společné „ponorné téma“. Je v těch různorodých okamžicích nějaká zprvu nezřetelná spojitost? Je tam nějaké zcela osobní vidění? Řekl bych, že je to právě cit – nikoliv úvaha, na tu nebývá čas –, cit vytáhnout foťák v moment, kdy by to nikoho jiného nenapadlo, a zmáčknout spoušť, jako bych vydechl kouř gauloisky.

Všechny ty bezstarostné výlety v dodávce plné knih zaparkované pod hrází jihočeského rybníka, dávno zaniklé podniky malých měst, dívky s přivřenými víčky vdechující kouř, které dnes vychovávají své děti neznámo kde a s kým, ztracené z dohledu, rozprášené houfy přátel a první zemřelí. Fotografie má v sobě jakousi automatickou nostalgii. Ale Vladimír je dostatečně lehkomyslný průvodce, aby bylo možné snést svou vlastní o patnáct let mladší tvář bez přehnané úzkosti. Známý beatnický výrok, že „kdo si šedesátá léta pamatuje, ten je nezažil“, platí pro československé devadesátky bezezbytku. Nemyslím si, že si toho Vladimír příliš pamatuje, on je totiž zažil. Ale také dost fotil, ta těžká cihla Nikonu na krku je černou skříňkou toho klouzavého letu.

Co tedy vidíme? Lidi lidi lidi lidi, kteří se snaží žít, snaží se být po svém šťastní a někdy se jim to i daří. Alespoň dokud trval ten letní déšť na horké silnici na předměstí. Zkoumám detaily. Myslím, že by to mohl být Londýn. Nebo ty jehnědy. Prohlédl jsem tisíce Vladimírových fotek a nechal jsem to být. To je moje osvědčená metoda. Čekat, co se samo vynoří, který obraz bude neodbytný a bude se mi v následujících dnech sám od sebe připomínat. Křehký baldachýn jehněd. A člověk organicky zahrnutý celkem přírody. Nijak nevyčnívá, neupozorňuje na sebe. Černobílé zrno naznačí možnost harmonie. Zvířata prý vidí černobíle, myslím na Punťu, který byl dlouhá léta tím, kdo dokázal spolehlivě uvolnit situaci, dodat jí tu ospalou letní vláčnost. Myslím na pohřeb ostříhaných vlasů do rybničního pásu půdy, který nikdo z nás tehdy nevyfotil, nechali jsme to zmizet a raději jsme pozorovali, jak ta malá holka plaví koně. Myslím na krabici nadepsanou Kolportér v ulici Lublaňská a nakonec i na ten plastový kýbl, který se stihl po okraj naplnit lógrem z turků za pouhých pár dní, stojící v zapomenutém skladu knih na dohled od věznice. Na sugestivně poloprázdný pokoj v paneláku v Řepích, kde se mísila tušená vůně těla s pachem vývojky, kde se okna zatemňovala za slastně vrzavého zvuku odvíjení černé izolepy. Nedávno jsem pospával u bondovky a zbystřil jsem právě při agentově zásadní sentenci: „Je taky důležité poznat, kdy spoušť nezmáčknout.“

Matěj Lipavský

Nejsi děd

Nejsi jako děd a někdy zpíváš jeho balady
a táta už věší flintu na hřebík a ten lovecký hubertus přes ni, ale stejně jsi měl to dětské štěstí,
no komu se to povede pohledět na širý svět přes přesný puškohled?
(Nebylo tam nakonec vidět jenom jedno malé nic netušící místo? Oko, co tě nevidí?)
Zima a mokrý sníh, nervózní psi se motají pod nohama a ty, seš tam s nima.
Tak jsi to zmáčknul u srovnané kulatiny, shora studené kusy sněhu a staré švestky do hrdla.
Ne sice jako střelec, ale od rohaté si stejně vezmeš sílu (nejednou teď po půlnoci
rituálně vyměknem jak ty naše uvařené atavismy z opáleného kotle).
Dávno to šlo, zdrhnout, držet holku s kouřem v metalických baladách
a hnojení starejch kořenů se vyhnout,
jenže ty vaše kořeny tam, to jsou takoví držáci, po pravdě, jako ty,
měl jsi nechuť něco upravit,
a prý že „vořez, to ty nerad“, ať laskavě uvěřím na tvůj styl, jenž je „nevosekán“, no a basta.
A je to venku. Vlastně nechceš mířit přesně, nosit svůj zaměřovací kříž a mířit, ani na lidi,
lidi, na ty musíš s citem, ti mají taky své, musí v Telči na autobusáku zkrátka stát i dlouhý čas.
Anebo taky na Smíchově může nějaké mládě někoho čekat, rifle rozedrané,
jen to tam tak pustíš,
jako hlt vína, a dokonce se ti tam vejdou všechny utajené pohledy všech osob, i těch
obrácených zády (jo, a tebe viděl možná sotva pes).
Děje-li se tam toho už moc, rozjímejme v kostele, tam zní slova, slova od oltáře,
máš tady v tom kostele světla jak z nádraží v New Yorku 1939, mě tak napadlo.
A taky jo, popojeďme v dál! Dík, že to vidím, tam v Číně maj kulturní ulici a jedou po ní
podél revolučních hesel, až se tam jeden změní a vypadá jako znak?
No, to už jsou ti blíž ti naši a kámoši a holky a štětináč od jedné z nich, jsi doma,
někdy je to spolu, někdy uvnitř, sám sebou dokonce bez historických souřadnic.
Nejsou to jen bývalé krátké nebo delší časy,
snad, ale netroufám si, asi je na to jedno ústřední slovo, je v ústech,
a tak různě psáno v písmech, a v našem těle z něj něco bude,
jenže se tomu, co znamená, tvorbou můžeš jen přiblížit na dotek,
a k němu jsi ještě naštěstí citlivý.
Ví o tom už celý les.

Mikuláš Petr

Samostatné výstavy

1998	Literární čajovna Skleněná louka, Brno
1999	Knihkupectví U Petrské věže, Praha
2001	Městské muzeum Slavonice, Slavonice
2014	Galerie Matějovec, Matějovec
2021	Židovský hřbitov, Telč

Společné výstavy s LP5*

* LP5 je fotografická skupina zaměřená na městské objekty a lokality, které nepozorovaně zanikají, přestože v minulosti nepatřily k bezvýznamným.

2006	Libeňský plynojem, Kaštan – scéna Unijazzu, Praha
2006	Libeňský plynojem, Galerie Krásova 37, Praha
2007	Konečná metro Stodůlky, Bunkr Parukářka, Praha
2007	Volná tvorba členů LP5, Výstaviště Flora, Olomouc
2007	Barrandovské terasy, Kaštan – scéna Unijazzu, Praha
2015	Libeňský plynojem, Libeňský zámek, Praha

Životopisná data

1975	Narodil se 22. července v Dačicích.
1997	Koupil si v bazaru zrcadlovku Nikon FE, kterou používá dodnes.
2005	S pěti kamarády založil fotografickou skupinu LP5.
2012+	Žije v Zadní Třebani.